Miloš Hotař

Nikdy předtím jsem nebyl zaměstnán, takže jsem ještě nikdy neměl dovolenou.
Ale jak se říká, všechno je jednou poprvé...

Možná byste čekali, že tu teď budu psát o cestě, na kterou vyrazím v brzké době. Ale kdepak, tentokrát tomu tak nebude. Ti, kteří mě znají osobně, tak vědí, proč tomu tak je, těm, kteří mě znají jenom díky těmto stránkám, prozradím, že jsem se nechal loni v říjnu zaměstnat v Hnutí DUHA. Je to největší ekologická organizace v naší krásné zemi a já v ní dělám takovou holku pro všechno: Rozbila se kopírka, nejede internet, na hlavu vám padá polička, je potřeba něco odnést na poštu, nakoupit něco do kanceláře? Dejte vědět a Ferda Mravenec to zařídí. Já tu práci mám ale opravdu rád. Myslím, že pro Duhu má smysl a mým snem nikdy nebylo sedět celý den u počítače. Takhle to mám hezky půl na půl...

V kapitolce s názvem „Asií půl na půl – jaro 2005“ se dočtete o tom, jak jsme s Hankou pobývali tři měsíce v Jihovýchodní Asii a z toho necelou polovinu času trávili jako dobrovolníci v Banda Acehu postiženým vlnou tsunami na konci roku 2004. O tom všem máte možnost si přečíst v následujících článcích:

Dobrovolníkem v Banda Acehu

Děti v Banda Acehu

Vlastní je nejhezčí

V další kapitole „Jak jsem viděl já Indii na jaře roku 2003“ si počtete něco málo o Indii, která byla mým snem už kdysi dávno, když jsem byl malým dítětem. A sny se přeci musí plnit. Takže si, prosím, vyberte a nenechte se rušit při čtení:

Jedné bezesné noci

Káší

Půlnoční nádraží

Aneb Malý návod pro ty, kteří by nás chtěli následovat
Stát se dobrovolníkem na místě při nápravě tak ničivé katastrofy, jakou bylo prosincové tsunami? Na první pohled žádný problém. Je přece zapotřebí každá ruka. Ale v Banda Acehu, nejpostiženějším městě nejpostiženější oblasti na indonéské Sumatře, to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Aku anak Aceh, engkau anak Aceh, kita semua anak Aceh… Těmito slovy začíná snad nejznámější dětská indonéská píseň, kterou je často slyšet v provincii Aceh. My ji slýchali takřka denně od dětí, se kterými jsme se setkávali v centru s názvem Posko kasih global ve městě Banda Aceh, kde jsme pracovali jeden měsíc jako dobrovolníci pomáhající lidem zapomenout na tsunami, které 26.prosince loňského roku postihlo toto město snad ze všech nejvíce.

Siti, Jansenovu ženu, jsme poprvé potkali, když jsme čekali na převoz kánoí do orangutaního centra u vesničky Bukit Lawang v Indonésii na ostrově Sumatra. Prodávala dřevěné sošky a talismany. O ty jsme ale neměli velký zájem. Batohy jsme měli takřka plné a peněženky naopak víc než poloprázdné. Když nám ale řekla, že by nás její muž mohl naučit sošky vyřezávat, tak v nás probudila opravdový zájem...

Pomalu se blížila půlnoc a to znamenalo, že se v tomto starém autobuse mířícím z Khadžuráha do posvátného města Banáras budu kodrcat už jen asi sedm hodin. Ale nemůžu si na nic stěžovat, protože jsem si tuto šestnáctihodinovou jízdu v tomto stále poskakujícím stroji vybral sám. Mohl jsem jím jet jen do Satny vzdálené pouhé čtyři hodiny a tam přestoupit na pohodlnější noční vlak, ve kterém se dá na celkem pohodlném lůžku i spát. Ale já chtěl poznávat život v Indii i z pohledu normálních lidí, kteří právě tímto autobusem cestují proto, že na vlak nemají dostatek peněz. Takže jsem vlastně dostával to, co jsem si přál. Byla celkem zima, vzal jsem si tedy na sebe druhou a zároveň i poslední mikinu, co jsem měl, a dál se zaobíral svými myšlenkami. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jestli tu v Indii najdu to „něco“, pro co jsem sem vlastně přijel...

Stáli jsme se Slávem u pouličního stánku s čajem na autobusovém nádraží kdesi v Indii necelých dvě stě kilometrů od Banáras, kam jsme mířili. On byl celkem zhulenej, což býval asi dost často, a tak mě ani moc nepřekvapilo, když mi suše oznámil, že autobus, na jehož střeše jsme měli přivázaný svoje bágly, právě odjíždí. S klidem jsem mu odpověděl, ať nekecá, páč jsem věděl, že má jet až tak za půl hodinky. Ale stejně jsem se otočil, co kdyby...

Bylo pár minut po osmé večer, což znamenalo, že jsem musel opustit svůj hotýlek, poněvadž jsem měl „check out“ domluven právě na tento čas. Takže jsem z něj vypadl a zamířil na jaipurské vlakové nádraží. A vcelku jsem byl rád, že už toto nehorázně velké město opouštím, protože mě vůbec, ale opravdu vůbec nenadchlo...