Miloš Hotař

A tentokráte přímo od Simči.

Co tedy vlastně tato slova znamenají? Byla to vůbec jedna z prvních vět, kterou jsem se mongolsky naučila. Použít se dá při setkaní s kýmkoli a kdykoli. V přesném překladu znamená “ahoj, jak se máš(te)?”, ale v podstatě je to pozdrav – jako naše „ahoj ci dobrý den“.

Mám jednu dobrou kamarádku z Olomouce, Simču. Ta je teď v Mongolsku, kde je na dobrovolnickém rozvojovém projektu GLEN a pracuje na jurtovém předměstí s dětmi. Vytváří pro ně spolu s její německou kolegyni Tanjou volnočasové a vzdělávací aktivity.

Kladete si často otázku, jak moc jsme závislí na našem majetku?
Přišel jsem na jednu věc: Když jsem naštvaný, tak mám tendenci to řešit tak, že si koupím nějakou novou věc, což mi udělá velikou radost. Docela dětinská záležitost, že?
Nakonec jsem to tak udělal i tentokrát, když mi umřel děda. I když ono to vlastně nebylo jen proto, že jsem byl naštvaný. Naštvaný sám na sebe za to, že jsem na něj neměl v poslední době více času, a taky na to, že jsem si v posledních letech neudělal žádnou jeho fotku. A to jsem si říkal fotograf...

Inu to máte tak...

Slíbil jsem, že budu tento web od nového roku pravidelně aktualizovat. No zatím se mi to nedaří, ale snad bude brzy lépe.
Poslední větší věc, kterou jsem napsal a poslal do světa, byla součástí vánočního dárku, který jsme s Hankou, s niž jsme byli společně na jaře loňského roku v Asii, vytvořili pro naše rodiče a známé.
Jedná se o CDéčko, na kterém najdete mimo dvaceti stránek textu o tom, co jsme to vlastně v té Asii dělali, také sto dvacet sedm fotek z naší cesty a k tomu ještě něco málo indonéské a indické hudby.
A já bych vám moc rád toto CDéčko nabídl ke shlédnutí a poslechnutí, jako takovou malou omluvu za to, že se mi ta aktualizace webu stále nějak nedaří tak, jak bych rád.
Proto, prosím, pokud máte zájem si něco málo počíst a poslechnout, pište emaily, dopisy, SMSky, posílejte holuby, házejte do moře vzkazy v lahvích, že byste byli rádi, aby se toto Cdéčko dostalo k vašim rukám, a já už se o to postarám.
Na ukázku přikládám text, který je na CDéčku a jehož název je Čtěte, prosím, jako první:

Někdy si říkám, že v dnešní době internetu a s ním spojeným zasíláním emailů musí Česká pošta co chvíli zkrachovat. Ale zatím se tak ještě nestalo.
Poděkovat by za to měla lidem, kteří ji ještě stále používají k tomu, aby archem papíru popsaným něčím hodně důležitým udělali radost někomu kdesi v dálce.
A nebo že by to bylo tím, že když jsem posílal čtrnáct fotek Raffymu a Sharon z Filipín, se kterými jsme se seznámili cestou do Indonésie, tak jsem platil za jednu poslanou obálku sto dvacet šest korun?
Možná, ale hlavně to bude díky lidem jako je například Karel Popp přezdívaný Mat.
Právě tuto středu jsem od něj doma našel obálku...

Omlouvám se, ale tentokráte se jedná spíše o čtvrteční překvapení.
Holt úplně všechno vždy nejde tak, jak by si jeden přál...
Příště se zkusím polepšit:-)

Kdo ví, co se skrývá pod tímto názvem, tak si může přečíst další tři stránky knihy.
A tomu, komu není úplně zřejmé, o čem to tu píši, doporučuji přečíst si stať s názvem První část knihy aneb Druhé středeční překvapení.
Ale ať už tak či onak, všem přeji krásné a ničím nerušené čtení.

A na dlouhou dobu „poslední“. Tedy jak se to vezme...

Kolik má rok týdnů? Padesát dva? Ano? Dobrá, řekněme tedy, že je to padesát dva dílů. Čeho? Čehokoliv. Ale v tomto případě čtení nejen o třech měsících strávených v Asii.
Od té doby, kdy se mi podařilo vydat si vlastními silami moji malinkatou prvotinku s názvem U krajnice aneb Malá kniha příběhů, které psala sama cesta, se mě občas někdo zeptá, kdy něco opět napíši. Tož jim i vám všem, kteří byste si rádi něco početli nejenom o tom, co jsme s Hankou dělali v Asii, teď slibuji, že se to brzy dozvíte. Ale bude to chvíli trvat. Přesněji řečeno padesát dva týdnů...
Každou středu zde vložím novou část knihy o velikosti dvou až tří knižních stránek.
A budu moc rád, když mi kdykoliv a cokoliv o tomto, co píši, napíšete. Beru jakoukoliv upřímnou kritiku a předem za ni děkuji.
Pracovní název knihy je Nezapomeňme na Banda Aceh aneb Něco více než jen cestopis.
První část je tu:

Asi přemýšlíte, cože to tu chci každou středu psávat. Zvláště proto, že jsem již delší čas na Moravě, takže to jisto jistě nebudou žádné zprávičky z cest.
Tož to je pravda, žádné středeční zpravodajství z nějaké cesty Asií to určitě nebude. No ale snad to nebude moc vadit. Vždyť se přeci okolo nás stále děje tolik zajímavých věcí, o kterých se dá něco napsat. Říkejme tomu třeba středeční blog.
Konec konců bych to mohl rovnou zkusit:

To jsem takhle jednou seděl s kamarádkami v hospůdce…

Několik známých mi po přečtení této reportáže otištěné v prázdninovém čísle Koktejlu říkalo, že z toho textu vůbec necítí, že bych jej psal já sám.
Tož tu přikládám tento originál, který jsem původně zaslal do redakce. Ať si může každý sám posoudit, jaké změny tam šéfredaktorka udělala... Pravdou je to, že každý šéfredaktor může text poopravit. Ale pak také musí ten, kdo jej napsal, se změnami souhlasit. Což se v tomto případě bohužel nestalo. Byl jsem tou dobou v Banda Acehu. A ač existují emaily, tak se mi k rukám nedostal text připravený k vytištění...
Ale nechci si stěžovat, lidi z Koktejlu mám moc rád. Vždyť jsem tam i rok studoval. Ale chtěl jsem dát všem možnost si tento originál přečíst a třeba mi i upřímně napsat, která verze se jim líbila více.

Myslím si, že by byla škoda, kdybych se tu nezmínil alespoň pár řádky o Letní škole rozvojové práce a spolupráce, která probíhala osmým rokem v Olomouci a zúčastnilo se jí na sto třicet studentů a studentek. Tedy hlavně těch studentek. Letos kdosi spočítal, že na jednoho kluka tam jsou čtyři holky...

To první nejspíše proto, že se Miloš Hotař jmenuji. A to druhé bude vysvětleno v článku pro časopis Treking, který právě píši. Ale protože vyjde, tedy pokud se bude šéfredaktorovi líbit, až na podzim, tak tu vyjmu pár vět, které to vše vysvětlí:

Život je krásný. Každý den se kolem nás děje tolik věcí. Těch příběhů, co člověk za celý den vyslechne. A těch náhod, co zažije. Nu a aby se na to vše nezapomnělo, tak je tu tato rubrika.